Únor 2009

The Late Late Show 2006 - Emily

28. února 2009 v 15:31 | JaničkaQ |  Videa s Emily
Další...


The Late Late Show 2007 - Emily

28. února 2009 v 15:29 | JaničkaQ |  Videa s Emily
Tady u toho je ukázka z 1. dílu 3. série. :)

The Late Late Show 2008 - Emily

28. února 2009 v 15:25 | JaničkaQ |  Videa s Emily
Emily... :)



The Late Late show 2006 - David

28. února 2009 v 15:15 | JaničkaQ |  Videa s Davidem
Další video...

The Late Late Show 2008 - David

28. února 2009 v 15:06 | JaničkaQ |  Videa s Davidem
Rozhodla jsem se, že sem dám co nejvíc videí z Late Late Show. Myslím, že jsou hezká. :)


The Late Late show 2009 - David

27. února 2009 v 19:43 | JaničkaQ |  Videa s Davidem
Toto video rozhodně stojí za puštění... Určo se pobavíte :D.. David je prostě fajn... Našla jsem ho na Gilly8, ale objevilo se už na více stránkách..

Vanity Fair Oscar Party 2009

27. února 2009 v 19:33 | JaničkaQ |  Foto Emily
Jsou tu nové fotečky Emily. Myslím, že jsou opravdu nádherné. Objevila se tam i se svojí sestrou Zooey. Hrozně jim to slušelo...

Velké překvapení 9

24. února 2009 v 12:00 | JaničkaQ |  Velké překvapení
A je tu poslední část. Pokusím se, co nejdřív přepsat další povídku, která by se měla jmenovat Láska a nenávist. Bohužel nevím kdy to bude, protože jak už jsem psala hodněkrát, nemám čas. Tak si tu poslední část užijte a doufám, že se Vám moje povídka alespoň trochu líbila.

Cesta ubíhala celkem dost rychle a Brennanová s Boothem už čekali na svá zavazadla. Byli v nějakém menším městě u pobřeží. "Tady budem, Seeley?" zeptala se. "Ne, tady ne, Temperance. Jedem někam, kde je ještě krásněji." Oba na sebe nevěřícně koukali, asi proto, že se oslovili křestními jmény. Nasedli do auta, ve kterém seděl nějaký muž. Booth mu něco řekl, sedl si dozadu vedle Temp na sedadlo a rozjeli se podle moře, pro ni opět neznámo kam.
Když dorazili do malé vesničky, vzali kufry a společně s tím řidičem se vydali prašnou cestou k nějakému domku. Na to v jakém byla vesnice stavu byl tento dům překrásný. Booth dovolil zatím Temperance jít jen do jednoho pokoje, kde se měla převléct a jinam zatím nesměla. Řekl jí ať si vezme plavky a sám se šel taky převléct. Po chvíli přišel za Tempy, zavázal jí oči a za ruku jí vedl pryč.
"Už jsme tady," řekl Booth a opatrně Temp svlékal šaty, pod kterýma měla plavky. "Co děláš? Můžu si už oddělat ten šátek?" ptala se Temp. "Ne, nemůžeš," řekl klidným hlasem Booth, vzal ji do náruče a nesl ji k bazénu. Když byl po ramena ve vodě postavil ji a sundal jí šátek. Tempy začali po tvářích stékat slzy. Nebyly to obyčejné slzy, ale byly to slzy štěstí. Stáli v bazénu a kolem nich plavali delfíni. "Pojď, Kůstko, poplavem támhle," ukázal hlouběji, "tam jich bude víc." Temperance plavala jako o závod, Booth ji sotva stačil. "Pohlaď si ho, oni se nebojí, jsou na to zvyklí," řekl Booth a už si jednoho delfína hladil. Tempe si ho taky pohladila a pak skočila Boothovi kolem krku. On to však nečekal a potopil se, jen co se zase vynořil potopil pro změnu Kůstku. Dlouho si takhle hráli mezi delfíny a užívaly si své blízkosti. Delfíni kolem nich radostně skákali do vzduchu. "Pojď už půjdem," řekl Booth a plaval ke kraji bazénu, "můžeme sem jít zase zítra. Celý týden je to jen naše." "Vážně? Ty jsi úžasný Boothe. A jak si to vlastně zařídil?" "No, původně jsem myslel, že mi ten týden nebude stačit, ale nakonec mi pomohl ten řidič co s námi jel a já vše stihl zamluvit, objednat i připravit. Tak pojď, mám pro tebe ještě jedno překvapení," řekl Booth a vylezl z bazénu. Temp za ním.
Stáli před domem, kam předtím přijeli. Booth vešel dovnitř a Kůstka musela čekat venku. Pak se pro ni vrátil a vedl ji do jednoho pokoje. Když tam Temp vkročila zase ji po tvářích stékaly slzy. Celý pokoj byl vyzdoben růžemi, uprostřed stál stůl a na něm obrovský dort se svýčkami. Booth Temp dovedl k dortu a ukázal jí, že je má sfouknout. Když to udělala tak se jí zeptal: "Co sis přála?" "Abychom sem zase někdy spolu jeli na dovolenou." "Dneska máš narozeniny takže tady máš o de mě dárek," podal ji klíče, "teď sem můžeš jezdit kdy chceš. Tento dům je jenom tvůj." "Boothe," vydechla Temp a stále se marně snažila zadržovat slzy. "Ale proč?" "Chtěl jsem ti udělat radost, protože jsem zjistil, že bez tebe nedokážu žít. Ty tvé řeči ze spaní mi konečně otevřely oči. Přemýšlel jsem o tom a uvědomil jsem si, že tě miluju Temperance." Dál už neměl sílu mluvit. Kůstka se k němu naklonila a políbila ho. "Já tě taky miluju, Boothe. A co jsem říkala ze spaní?" vyzvídala zase. "Vždy jsi říkala něco Angele. Já si to moc nepamatuju, ale myslím že jednou si říkala: Angelo, já ho miluju. Jak mu to mám říct? Ano, miluju Bootha. Slyšela si dobře. Docela by mě zajímalo co ti na to Angela řekla." "Nevím, ale zjistím to," řekla Temp a vzala telefon. "Ahoj Angelo, jak to jde v práci? Dobrý? Hm. Tady je to úplně skvělý. Musím ti něco říct, já jsem se zamilovala do Bootha. Ne nedělám si legraci. No tak za týden v práci. Ahoj." Když Temp položila telefon řekla Boothovi: "No, říkala: Já jsem to věděla. Vy se k sobě prostě hodíte. Moc vám přeju, aby vám to vyšlo." "Páni, Kůstko, ty máš odvahu. Teď už to ví celej Jeferson." "Jo, to stoprocentně. Ale co je na tom špatného, že miluju nejúžasnějšího agenta na světě?" "No a co je na tom, že já miluju nekrásnější antropoložku na světě?" Když to řekli začali se líbat a nepřestali ani v ložnici. Když tam přišli Temp zjistila, že je taky celá vyzdobená růžemi jako všechny pokoje což zatím netušila.
Když se vrátili z dovolené oba přísahali, že to byla jejich nejkrásnější dovolená za život. Jezdili tam každý rok ve stejný datum a vždy se koupali v bazánu s delfíny. Později s nimi nebyly jen delfíni, ale i jejich vlastní děti. Byli jedna velká šťastná rodina.

Všechno dobře dopadne 7

23. února 2009 v 18:00 | JaničkaQ |  Všechno dobře dopadne
"Tak hodně štěstí," řekl Booth, když s Temperance společně klečeli u vody a máchali si ve vodě ruce.
"Tobě taky," usmála se a přitiskla mu svůj mokrý prst na jeho nos. On jí udělal to samé a pak jí pomohl vstát. Šli pomalu k malé lodičce, u které se Booth zastavil a zavolal na nějakého muže.
"Ahoj, Jacku!" Muž si ho nejdříve pořádně přemeřil pohledem a pak radostně vyjekl.
"Seeley! To snad ani není možné! Kde ty se tu bereš?"
"Přijel jsem s mojí parťačkou. Chtěl jsem jí to tu ukázat." Jackův pohled se stočil k Temperance. Booth je navzájem představil.
"Hm, máš dobrej vkus, kamaráde!"
"Je to moje parťačka."
"Agentka? Seeley, mě jen tak neobalamutíš. A navís, nemáš se za co stydět! Takovou ženskou ti musí každý závidět! A sluší vám to spolu."
"Já jsem forenzní antropoložka, Boothova parťačka," vmísila se do rozhovoru Tempy. Booth radši změnil téma.
"Jacku, nepůjčil by si mi loďku? Chci Kůstce něco ukázat."
"No, jistě. Tak si to užijte, parťáci."
"Dík."





Booth vlezl do malé loďky a pak pomohl i jí. Pomalu vypluli od břehu. Plavba netrvala dlouho. Neuběhlo ani deset minut a stáli na druhém břehu. Tempy neměla slov. Před ní se tyčily obrovské skály, které celý den pozorovala. Booth přivázal loďku ke stromu a společně se vydali úzkou cestičkou mezi skály. Temperance se trochu obávala toho, kam jdou. Booth ji ale ujistil, že to tu zná. Ukazoval jí různé skály, které se podobaly lidem, zvířatům i obyčejným věcem. Byla z toho nadšená a proto vše komentovala jen lichotivými slovy. Pomaličku se procházeli skalním bludištěm, najednou se Tempy zprudka zastavila a sesunula se k zemi. Booth ji nestačil chytit, protože se to vše seběhlo hrozně rychle. Ležela na zemi a stále se neprobírala. Bál se, že se bouchla do hlavy, ale jeho obavy pominuly, když otevřela oči.
"Co to se mnou je?"
"Omdlela si a já tě nestihl chytit. Nebolí tě hlava? Možná ses do ní bouchla."
"Ne, nebolí. Už jsem v pohodě," řekla a opatrně vstala. Chytil ji kolem pasu, aby znovu neomdlela, a pomalu se vydali dál. Booth se chtěl vrátit, ale Tempy si trvala na svém, že to zvládne. A především to chtěla vidět celé. Prošli skalní bránou a před nimi se rozprostřela obrovská louka. Ušli sotva pár metrů a v dálce zahlédli další jezero. Tempy si chtěla chvíli odpočinout, tak si sedla na zem. Booth udělal to samé. Seděli vedle sebe a pozorovali ptáky, kteří létali nad jezerem a pak zmizeli v dáli. Přijemné ticho přerušila Tempy.
"Půjdeme ještě někam?"
"Ne, už je moc pozdě. Musíme se vrátit domů."
"Už? Mně se ještě nechce."
"To mně taky ne, ale musíme. Vstávej," řekl a pomohl jí na nohy. Společně došli zpět k loďce. Přepluli na druhý břeh a vrátili ji. Před odjezdem se ještě stavili v té hospůdce, kde předtím obědvali. Navečeřeli se a vydali se domů.



Jen co dorazili k Tempy do bytu, svalili se oba na pohovku. Leželi nalepení na sobě, ale bylo jim to jedno. Oba byli hrozně unavení. Temperance ale víc, během pěti minut usnula. Booth ji sundal boty a bundu a odnesl ji do postele. Sám se převlékl a šel si lehnout k ní. Po chvilce se nechal, stejně jako ona, unášet sny.

Velké překvapení 8

21. února 2009 v 12:00 | JaničkaQ |  Velké překvapení
Předposlední část...

Ráno se Temp probudila a zjistila, že tam Booth není. Rychle vstala a šla se podívat jestli není v kuchyni. Tam taky nebyl, akorát našla na stole vzkaz, na kterém stálo: Jel jsem do práce. Pokusím se co nejdřív přijít k tobě a odvezu si věci, které jsem si tam zapomněl. Ráno jsem si je nestihl vzít. Už tě tu nechci dál otravovat, ty jsi silná a dokážeš se o sebe postarat. Dávej na sebe pozor a hlavně nikam nechoď. Booth "Jakobych mu to neříkala, že se o sebe dokážu postarat" pomylela si Temperance.

Modrá je dobrá, ale co ostatní barvy?

18. února 2009 v 17:20 | JaničkaQ |  About Emily
Udělala jsem si volnou chvilku a rozhodla jsem se, že konečně vytvořím nějaký ten článek. Snad se bude líbit. :)


Emily můžeme často vidět v různých barvách šatů. Rozhodla jsem se, že vyberu několik fotografií a vytvořím takový "přehled" barev. Jsem na to sama zvědavá:D... Více si můžete přečíst v CČ.


Velké překvapení 7

18. února 2009 v 15:45 | JaničkaQ |  Velké překvapení
další část...

Temperance seděla v kuchyni a přemýšlela jestli má Boothovi zavolat. "Už dva dny se neozval a to pořád tvrdil, že se o mě bojí,"pomyslela si Temp a v tom okamžiku jí vtrhly do očí slzy. "Něco ho trápí a je to něco zvláštního, protože mi o tom nechce říct," přemýšlela dál. Nakonec se rozhodla, že zítra až půjde z kontroly od lékaře staví se v institutu a zeptá se Angely jak to má řešit. Ale dopadlo to jinak. Angela za ní přišla ještě ten den večer, aby jí donesla nejnovější drby z práce. Temp se dozvěděla spustu věcí, které ji vůbec nezajímaly. Když se Angela zmínila o Boothovi nastražila uši. "Cože? On si vzal dovolenou? A na jak dlouho?" nechápala. "No neřekl nám na jak dlouho. Vlastně nám neřekl vůbec nic, jen to, že si bere dovolenou. Pak odešel a nikdo s ním už nemluvil." "A jak dlouho ji má?" "Dva dny." "Aha, promiň, Angelo, já jsem hrozně unavená. Půjdu si lehnout," snažila se Temp co nejdřív vypakovat Angelu. Potřebovala si něco zařídit a vypadalo to, že to bude na dýl.
Když Angela odešla Temp okamžitě popadla mobil a volala Boothovi, ale on jí to nebral. Dočkala se až na třetí pokus. Ale co to? To není Boothův hlas. Byl to nějaký muž, ale nebylo mu moc rozumět, protože tam hrála hrozně hlasitě hudba. Když se utišila konečně Temp pochopila co jí ten muž říká.

Všechno dobře dopadne 6

16. února 2009 v 18:00 | JaničkaQ |  Všechno dobře dopadne
6.kapitola
Konečně vyrazili na cestu. Autem jeli asi dvě hodiny a pak vystoupili v malé městečku poblíž Wahingtonu. Byla to spíš taková větší vesnice. Na první pohled se nelišila od těch ostatních, ale po chvilce si Tempy všimla skal, které vyčnívaly za domy.
"Pojď, Kůstko, uděláme si malou procházku," řekl Booth a bok po boku odešli od auta.
"Zvládneš to s tou nohou?" starala se.
"To nic není, ale kdyby tobě nebylo dobře, tak mi to hned řekni."
"Neboj." Pomalu se procházeli až došli pod docela vysoký kopec.
"Chceš se tam podívat?"
"Že váháš!"
"Kůstko, ale jsou to alespoň dva kilometry. Ta cesta se stáčí, není to přímo nahoru. Vlastně to celé obejdeme. Nejsi unavená?"
"Ne," řekla a rozeběhla se po cestičce, která vedla nahoru. Booth se za ní s úsměvem díval. Ona to nevydržela a zavolala na něho: "Tak kde se touláš?" Přidal do k roku a po chvíli ji dohnal. Seděla na lavičce a koukala se na skály, které vyčnívaly z hustého lesa. Asi to byly ty, které viděla od auta. Jen co zahlédla Bootha, hned spustila.
"No, kde jseš? Takhle tam nikdy nedojdem!"
"Nemusíme tolik spěchat."
"Ale já už to chci vidět. Pojď," řekla a podala mu ruku. Hned, co jí chytil, se zase rozeběhla. Tentokrát oba společně. Když byli skoro nahoře, Booth zastavil.
"Kůstko, kde se v tobě bere tolik energie? Já už nemůžu. Měla by ses šetřit a ne takhle lítat."
"Doktor říkal, že mám chodit na procházky a hodně se sdržovat na čerstvém vzduchu.
"Tak jdeme. Ale pomalu!"
"No, dobře." Pomaličku vyšli až na vrchol. Jako první tam Tempy zahlédla sochu nějakého muže. Nevěděla, kdo to je. Když k ní přišla, aby se podívala na jméno toho muže, nenašla žádný text. Posadila se na lavičku vedle Bootha a teď teprve si všimla jezera, v němž se odrážel obrys kopce, na kterém právě byli s Boothem. Jezero bylo hned vedle lesíka, ve kterém se tyčily skály. V dálce ještě spatřila nějaké město.
"To je D.C.," ukazoval jí prstem.
"To je vidět až odsud?"
"Ano, ale když sejdeš o pár metrů níž, tak už ho neuvidíš."
"Je tu krásně," usmála se. "Jak se jmenuje to jezero?"
"Štěstí."
"Štěstí? Proč?"
"Je to taková pověst."
"Tak mi ji řekni, prosím." Podívala se na něho a pak si položila hlavu na jeho rameno a čekala až začne vyprávět.
"Dole ve vesnici žil jeden muž. Byl to dřevorubec. Měl manželku a s ní tři syny. Jednou do vesnice přijel nějaký cizinec a bral všem děti, aby mu pomáhala pracovat na statku a na poli. Nikdo pro ti tomu nic nezmohl. Dřevorubec ale začal všechy děti bránit. Cizinec navrhl, že si to vyřídí jak chlap s chlapem. Dohodli se, že pokud vyhraje cizinec, vezme si všechny děti a pokud vyhraje dřevorubec, děti se vrátí do svých rodin. Odešli na tenhle kopec a začali se prát. Nejdřív vítězil ten, pak zase ten. Dřevorubec z posledních sil strčil cizince dolů. On ho ale stáhl s sebou. Oba dopadli do jezera. Cizinec se utopil, protože nemohl plavat a dřevorubec se zachránil. Akorát si při pádu odřel nos."
"Nos?" divila se.
"Ano, a tohle je on," ukázal na sochu. "Když mu poděkuješ a řekneš mu své přání prý se to splní. Akorát si musíš v jeteře namočit nos."
"Půjdeme k tomu jezeru?"
"Když budeš chtít," usmál se. Temperance došla k soše a šeptala, aby ji Booth neslyšel.
"Dobrý den, nevím jestli je tenhle příběh pravdivý, ale já budu věřit, že ano. Moc vás obdivuji. V dnešní době by to už skoro nikdo neudělal. Jste opravdu statečný, že jste se mu postavil. Moc vám za to děkuji." pak zavřela oči a dál šeptala. "Přeji si, aby vše bylo dřív než jsme pmdlévala. Chci, aby se ke mně Booth choval stejně hezky jako teď, protože mi moc pomáhá a bez něho bych tu vlastně ani nebyla. A taky si přeju, aby vše s Jane dobře dopadlo. Ještě jednou Vám moc děkuji a prosím, splňte mé přání." Otevřela oči a šla se dívat na jezero.
Booth přistoupil k soše trošku překvapený z toho, co řekla. Ona si myslela, že ho neslyší. Jenže on slyšel každé slovo. Zašeptal skoro to samé, co ona a šel za ní.
"Půjdeme dolů?" zeptala.
"Jo," řekl. Oba se porozhlédli kolem sebe a vydali se na cestu.



Stáli na cestě u auta a zabočili na další cestu, která vedle k jezeru. Když k němu došli, Tempy se hned skláněla k vodě. Booth ji ale zastavil.
"Pojď se nejdřív najíst." Nestačila nic namítat a on už ji vedl do malé hospůdky. Sedli si ke stolu, odkud byl nádherný pohled na jezero, horu i skály. Než jim donesli jídlo, opět si spolu povídali.
"Odkud znáš tohle místo? A kdo ti řekl tu pověst?"
"Měl jsem tady babičku. Jednou jsem tdy byl na prázdninách a všechno jsem si zamiloval. Hlavně tu horu. Od lidí jsem se dozvěděl tu pověst. Každý den jsem tam chodil a přál si, abych sem mohl zase někdy jet. Jenže babička po prázdninách zemřela a já jsem tu potom byl už jen dvakrát. Po dnešku už třikrát."
"Díky, že si mě sem vzal,"
"Když budeš chtít, budeme sem moc zase někdy zajet."
"Hrozně ráda," řekla. Společně se pustili do jídla, které jim mezi tím donesli z kuchyně.


Všechno dobře dopadne 5

9. února 2009 v 18:00 | JaničkaQ |  Všechno dobře dopadne
Další část...

5.kapitola
"Boothe, jaká je tvoje rodina?" zeptala se Temperance když uklízeli nákup do lednice.
"Moje rodina? No to je těžký. Záleží na tom jak to myslíš..." řekl zmateně, protože takovou otázku vůbec nečekal.
"No třeba co dělají tvoji rodiče a tak..."
"Moje matka už nepracuje a můj otec je holič. S mým bratrem teď nejsem v kontaktu, takže ani nevím co dělá. My jsme taková divná rodina."
"Divná? Znám i horší! Například otec a bratr ve vězení, matka mrtvá a sestra v nemocnici. Pak se zamysli nad slovem divná!" Naštvaně bouchla balíčkem sýru o stůl a odešla do ložnice. Booth vše rychle uklidil do lednice a šel za ní.


Vešel do ložnice a spatřil ji jak leží na posteli a po tvářích ji stékají slzy. Litoval toho co řekl. Nejraději by to vrátil zpátky, ale bohužel to nešlo. Věděl, že zase tak moc toho neřekl, ale chápal ji. Nejdřív ji zdělili, že je nemocná a nakonec se ukáže, že nemocná je její sestra. Prožívá teď hrozné chvíle a Booth ji ještě naštve, místo toho, aby ji nějak podpořil. Sedl si na kraj postele a pohladil ji po vlasech. Trhla sebou a otočila hlavu, tak aby jí neviděl do obličeje.
"Nech mě být!" řekla sotva slyšitelně.
"Temperance, promiň mi to. Já jsem ti nechtěl ublížit!"
"Neomlouvej se a nech mě být!" řekla když ji znovu pohladil po vlasech.
"Promiň, nebudu tě dál trápit. Radši půjdu." Myslel to vážně. Vstal a natáhl so po své tašce. Ona mu ji vytrhla z ruky a položila si ji za sebe.
"Dobře, přijdu si pro ni někdy jindy," řekl a odcházel. Temperance neváhala ani chvilku a rozeběhla se ke dveřím. Opřela se o ně a jednou rukou chytla kliku. Booth, který stál kousek od ní, se na nichápavě podíval.
"Zůstaň tu se mnou," řekla tiše. Booth udělal krok k ní a setřel jí slzy, které neustále stékaly po jejích tvářích. "Já... Já tě potřebuju, Boothe."
"Já vím, Kůstko, já vím, že to máš hrozně těžké. A navíc já ti slíbil, že ti pomůžu. Promiň jak jsem se k tobě choval. Já jsem..."
"Best friend," skočila mu do řeči. Chytila se ho kolem krku a nechala se jím objímat. "Ty mi prosím odpusť!"


I´m sorry

9. února 2009 v 15:13 | Týnka
Ahojky lidičky. Omlouvám se že sem teď za poslední týden nebo za posledních čtrnáct dní nic nepřidávám... Mám teď strašný nervy aby mě vzali na střední školu. Neříkám že nemám čas, ale prostě jsem tak nějak lína sem vždycky něco přidat a hlavně vůbec nemám žádný nápady na články.... Doufám že vy se máte líp než já. Tak ahoooj

Velké překvapení 6

8. února 2009 v 18:19 | JaničkaQ |  Velké překvapení
Je tu další pokračování mé povídky. A taky se Vám chci omluvit, že poslední dobou nic nepřidávám. Sice jsem psala, že máme prázdniny, ale já teď vůbec nemám čas. Vážně mě to moc mrzí, ale naskytly se takové problémy. Snad se to brzy vše vyřeší a já konečně něco zveřejním. Ještě jednou se omlouvám (především Týnce)!!

6.kapitola
Když Kůstka usnula Booth ještě nespal, ale byla to jeho vlastí chyba. Kdyby spal ušetřil by si spoustu myšlenek. Temperance totiž znovu mluvila ze spaní a zase s Angelou a zase o Boothovi.
Ráno se první probudila opět Kůstka, ale nechtělo se jí ještě vstávat. Stejně nikam nespěchala a tak jen ležela a pozorovala Bootha jak spokojeně oddechuje. Nevěděla totiž o tom, že Booth usnul neprve asi před hodinou. On totiž celou noc seděl, přemýšlel a koukal se na Temperance. "Kdo ví o čem se mu zdá. Vypadá tak spokojeně," pomyslela si. Ležela vedle něho asi dvacet minut než se probral. I přes nespavost vypadal celkem odpočatě takže Temperance nic nepoznala. "Dobré ráno," usmívala se na Seeleyho. "Dobré," odpověděl a úsměv jí opětoval.
Po chvilce ticha, kdy leželi na posteli vedle sebe a jen tak přemýšleli, se Booth jako první zeptal: "Myslíš, že když někdo mluví ze spaní, že mluví pravdu?" "Nevím, proč?" "Ale jenom tak," řekl váhavě Booth. "Co jsem zase říkala?" pochopila hned Temp. "Nic. Nic zajímavého. Jen takové nesmysly." "Tak proč se ptáš když víš, že to byly nesmysly?" "Co se ti zdálo pěknýho?" změnil hned téma Booth. Temp si jen povzdechla a odpověděla: "Nevím, já si to nepamatuju." "Páni. Tak to je první věc, kterou si nepamatuješ." Temperance se na něho vyčítavě podívala, ale přesto se zeptala: "A co se zdálo tobě?" "No, já si to moc nepamatuju." "Takže trochu ano?" "No jen maličko." "Aha, tak povídej," začala se zajímat Kůstka. "No, bylo to něco o tobě a byly tam nějaké malé děti a ty si se o ně starala a já ti musel pomáhat. Oba jsme nic nestíhali a hrozně trpěli." Temp si v duchu říkala: "Vždyť vypadal tak spokojeně. To není možné, aby to byl takový sen." Když spatřila jeho tvář okamžitějí bylo jasné, že jí něco zatajuje. I se snem i s tím mluvením ze spaní. Lhát jí prostě nedokáže. Nechápavě se na něho podívala a on teda svolil: "No dobře, zdálo se mi, že jsme byli rodina. Tak pojď odnesu tě do koupelny a půjdu připravit snídani. Co si dáš?" "Ne dojdu sama a snídani udělám taky sama, ty si ještě chvíli polež. "No tak dobře," řekl Booth a byl na jednu stranu rád. Ne, že by nechtěl Kůstku nosit, nebo dělat snídani, ale chtěl být chvíli sám a vše si v hlavě ujasnit. Nechápal proč se mu zdálo o ní a jejich společných dětech a proč se mu o ní zdá skoro pořád a proč ona o něm mluví ze spaní a proč na ni pořád myslí.
"Boothe, snídaně," ozvalo se z kuchyně. Temperance, ale nezaregistrovala žádné zvuky, ketré by potvrzovaly příchod Bootha. Zavolala ještě jednou a když se nedočkala odpovědi šla se podívat do ložnice. Uviděla Bootha jak leží a bez jakékoli známky života jen tupě zírá na strop. Kůstka se hrozně vylekala a proto si na něho klekla a dívala se mu zpříma do očí. Booth ji po chvilce zaregistroval, ale hrozně se lekl a rychle ač nerad vykopl nohu do strany a podrazil Temp nohu. Ta neudržela balanc a spadla přímo na něho. Jejich těla ležela na sobě, ani jeden z nich se nehýbal, jen si soustředěně koukali do očí, ketré měli od sebe vzdáleny asi deset centimetrů. Nechtěli tuto ojedinělou chvíli přerušovat, ale Booth musel. Kůstka ležela sama sobě na ruce, kterou měla v sádře - omylem ji strčila pod sebe když padala, aby zbránila pádu, což se jí nepovedlo - a Bootha ta ruka tlačila do hrudníku a on nemohl pořádně dýchat. Proto se snažil naznačit Temp, aby z něho slezla: "Kůstko, nemohla bys vytáhnout tu ruku?" "Jo, jistě," pochopila a snažila se překulit na druhou část postele.
Když už jen leželi vedle sebe troufla se Temperance zeptat: "Boothe, co je s tebu? Byl si úplně mimo!" "Já jsem se zamyslel." "Já tě takového neznám, co se s tebou děje?" "Nic, jen jsem se zamyslel." Stále leželi na posteli a oba přemýšleli. Booth o tom jestli má Kůstce říct jak to vše je a Tempe o tom co Bootha trápí.
"Boothe?" začala opatrně Temp mluvit když seděli u snídaně. "Trápíš se kvůli mně? Jestli ano, tak je to zbytečně, mě už nic nebolí." "Ano, Kůstko, vím, že už si v pohodě. Dneska už budu moct jít domů, ale jen pod podmínkou, že když budeš něco chtít, tak mi zavoláš!" řekl Booth, ale nebyl moc nadšený, že už nebude s Kůstkou. Potom jí zodpověděl její otázku: "Já se netrápím kvůli tobě. Jen... Víš... No...Jak hodně věříš na... Ne, nech to plavat," řekl a chtěl odejít pro věci, ale zastavila ho Temp, která se postavila před něho. Byla tak rychlá, že do ní málem narazil, ale naštěstí stihl zastavit. "Čemu mám věřit?" "Ničemu. Neřeš to, prosím tě. Alespoň ne teď." "A kdy teda? Já už se nebudu dál dívat jak se trápíš!" rozkřikla se Temperance a šla uklidit nádobí po snídani. Booth si odešel balit svoje věci.

Všechno dobře dopadne 4

2. února 2009 v 18:00 | JaničkaQ |  Všechno dobře dopadne
Temperance a Seeley stáli u auta, najednou si Seeley na něco vzpomněl. "Kůstko, musíme se vrátit. Já jsem tam nechal ten tvůj svetr! No, to nemůže být pravda Já jsem..."
"Zapomnětlivej," skočila mu do řeči a podala mu svetr, který celou dobu nesla v ruce.
"Děkuju! To bych si nikdy neodpustil, kdybych stratil tvůj nejoblíbenější svetr. Radši ti ho vrátím tady. Jinak ho zase někde nechám."
"Jak vrátíš?" Já jsem ti ho dala! Je tvůj."
"Ale je to tvůj oblíbený. To nemůžu."
"Nech si ho. Tebe mám radši než ten svetr. A taky u tebe bude v dobrých rukou."
"Jak si na tohle, prosím tě, přišla?" nechápal.
"No viděla jsem jak ses o něj včera i dneska straral," usmála se. Seeley na to neměl odpověď. Společně s Temperance nasedli do auta o odjeli.

"Boothe?" přerušila Temperance Seeleyho ze snění, když stáli v koloně. Byly dvě hodiny a to je ve městě zrovna největší provoz.
"Ano?"
"Nechceš si vzít dovolenou? Já nechci být doma sama a myslela jsem, že bychom mohli být spolu. Třeba se někam jet podívat. Ale je to na tobě, já tě nechci do ničeho nutit."
"To víš, že si dovolenou vezmu. A moc rád! Ty nebudeš sama a já nebudu šílet strachy, jestli ti náhodou není špatně."
"Boothe! Proč by si měl šílet? Vždyť jsem zdravá. Skoro..."
"No právě! Jenom skoro! Nechceš jet zítra na výlet?"
"Moc ráda. A kam?"
"To bude překvapení. V kolik se pro tebe mám stavit?"
"Já myslela, že ten týden budeš bydlet u mě," řekla smutně.
"No, jestli chceš. Mně to nevadí."
"To si piš, že chci!" řekla už veseleji.
"Takže změna plánu. Jedeme ke mně domů pro věci."
"A nakoupit. Nemám doma už ani suchý rohlík." Při těchto slovech se oba rozesmáli. "Tak ty si dojdeš sbalit a já mezitím skočím do obchodu," navrhla.
"To v žádném případě! Ty sama nikam nepůjdeš! Musíš se šetřit! Půjdeme ke mně a pak spolu dojedeme do obchodu."
"No tak dobře," souhlasila, protože neměla náladu na hádku.

Když byli u Seeleyho doma, procházela se Temp po jeho obývacím pokoji a prohlížela si fotografie, které tam měl vystavené. Na většině fotkách byl Parker a pak nějací lidé, které neznala. Správně se domnívala, že jsou to jeho příbuzní. Pak se zarazila u jedné fotky. Byla v dřevěném rámečku, na kterém bylo zdobeným písmem natištěno BEST FRIEND. Na té fotce byla ona. Vůbec nevěděla, že má Seeley její fotku.
"Boothe?"
"No?" přišel za ní.
"Odkud máš tu fotku?"
"To jsem si tě vyfotil na oslavě Angeliných narozenin. Měl jsem štěstí, že si se zrovna usmívala. Moc ti to tam sluší. Půjdeme?"
"Jo. Jistě," řekla a naposledy se podívala na nápis BEST FRIEND.

Zastavili před obchodem a oba vylezli z auta. Temperance se zamotala hlava a tak tak se stihla chytit auta. Dneska to bylo po prvé a dost ji to šokovalo. A ne jenom ji, ale i Seeleyho. Když to spatřil neváhal ani vteřinu a běžel za ní.
"Jakto? Vždyť si snad zdravá, nebo ne?" nechápal.
"Ano, to jsem. Ale doktor říkal, že jsem oslabená. Prý se mi to může stávat ještě měsíc."
"Měsíc?" vylekal se.
"No. Ale za týden už můžu do práce," usmála se. Seeley s ní její radost nezdílel.
"Tak s tím nepočítej! Budeš doma nejmíň čtrnáct dní!"
"Ale vždyťse doma unudím k smrti!" posmutněla.
"Spolu něco vymyslíme!" řekl. Společně se vydali k dveřím do obchodu.

"Kůstko, tobě to trvá!" postěžoval si Seeley, když už konečně po pěti minutách zahlédl Temperance jak jde k místu, kde na ni měl čekat, s plnou náručí věcí. "To jsi nemohla říct, že toho budeš brát tolik? Vzala by sis košík. Já tu zbytečně čekal. A pokud vím, nešla si náhodou pro sýr?"
"Jo, ale cestou jsem zahlédla ještě..."
"No, jasně. Ještě tohle a ještě támhle to... Typická ženská."
"Nemusel si se mnou chodit! A víš jak se teď chováš?"
"Ne, to fakt nevím," odpověděl a trochu se obával, co mu řekne.
"Jako chlap po dvaceti letech manželství!" Když to řekla, oba vyprskli smíchy. "Pojď musíme ještě pro..."
"Já myslel, že už je to všechno," skočil jí do řeči.
"Zdaleka ne," řekla a odjela i s vozíkem k dalším regálům s potravinami.
"Achjo, Kůstko, ty mě umučíš!" řekl si pro sebe a pomalu se šoural za ní.