Všechno dobře dopadne 1

12. ledna 2009 v 18:00 | JaničkaQ |  Všechno dobře dopadne
Ahoj, je tu nová povídka s názvem Všechno dobře dopadne. Bude se tu objevovat každé pondělí v 18:00. Část už je zveřejněná tady. Přeji pěkné čtení.


1.kapitola
18.7.2008
"Kůstko, pojď, máme případ," volal Seeley do kanceláře doktorky Brennanové. Nic se ale neozývalo.
Šel tedy za Angelou. "Ahoj, Angelo, nevíš kde je Kůstka?"
"Ne, nevím, naposledy jsem ji viděla asi před třemi hodinami jít do kanceláře. Myslím, že jí nebylo zrovna nejlíp."
"Tam jsem byl a ona tam není. Doufám, že se jí nic nestalo," začal se strachovat. Temperance totiž v poslední domě stále omdlévala.
Šel ji teda hledat. Když prohledal celý Jeffersonův institut, včetně střechy a garáží, vrátil se do její kanceláře. Přemýšlel, kde by mohla být.Skutešně se o ni bál, protože měla vypnutý i mobil a to u ní nebývalo zvykem. "Proboha, Kůstko, kde jsi?" řekl si, ale při posledním slově se musel usmát. Zrovna stál u pohovky a zjistil, že na ní Temperance spí. Plácl se do čela, že ho to nenapadlo dřív a zbytečně vystrašil i Angelu. Rozhodl se, že jí nebude budit. Ona se odpočine a kosti jim neutečou.
Myslel si to ale špatně. Do kanceláře vtrhla Camila, která si nevšimla spící Temperance a začala na Seeleyho křičet: "Jak si tady můžeš jenom tak stát? Už mi dvakrát volali, že jste nedorazili k případu! Měli jste tam dávno být! A dělejte!" Poslední dvě slova zakřičela tak nahlas, že dosud spící Temperance vyskočila z pohovky. To byla ale chyba. Jen jak vstala, zamotala se jí hlava a nebít Boothovi včasné reakce, skácela by se k zemi.
"Jsi normální?" zařval Booth na Camilu, která už radši odcházela. Dál už si jí nevšímal a věnoval se pouze Temperance. "Jsi v pořádku? Hrozně ses lekla viď? Ale to tvoje omdlévaní není jen tak, měla by si zajít k doktorovi." "Já už jsem tam byla, ale výsledky mi zatím neřekli." "To je dobře, že jsi tam zašla. A neboj, bude to v pořádku, nemusíš se ničeho bát!" řekl, protože zahlédl jak se Temp v očích třpytí slzy.

"Je to žena. Věk mezi 16-20 lety. Vypadá to na sebevraždu, ale to poranění na ruce se mi nezdá. Dovezte ji k nám a tam zjistíme víc," zdělovala Temperance na místě činu.
Seeley si vše zapsal a vraceli se k autu. Jí se u auta zase zamotala hlava, ale stihla se včas chytnout, takže nikdo nic nezaregistroval. Nasedla do auta, ale byla celá bledá. "Není ti něco? Jsi nějaká bledá. Nechceš se někde stavit pro pití?" staral se o ní.
"Ne, nechci, děkuji. Nic mi není," řekla a pro sebe si ještě dodala: "Teda doufám."
Dělal, že to přeslechl, protože se bál, aby nevypukla hádka.
Seeley celou cestu Temp pozoroval. Měl o ni opravdu strach. Ona se pořád koukala ven z okna, takže jí neviděl do obličeje. Jednou se ale otočila a on si všiml, že jí po tvářích stékají slzy.
Auto zastavilo u kraje silnice. Temperance to nečala a tak si je ani nestihla setřít a dělat, že se nic neděje.
Když tam stáli skoro minutu, odvažil se Seeley k otázce: "Kůstko, nechceš mi něco říct? Proč se trápíš?"
Žádná odpověď, jen zaregistroval její trhnutí a zaslechl jak vzlyká.
"No tak, Kůstko, neplakej! Pojď ke mně," řekl a natáhl k ní ruce i když věděl, že ho nevidí. Byla stále otočená k okýnku. Chvíli zaváhala, ale pak si odepnula pás, otočila se k němu a nechala se jím obejmout. Nakonec za to byla i ráda, protože na chvíli ucítila jistotu. "Copak tě trápí?" ptal se jí a nepřestával jí hladit po vlasech.
Ona pořád plakala. Pak ze sebe vydala jen jednu jedinou větu: "Já... Hrozně se bojím, Boothe!" řekla a plakala dál.
"Kůstko, neboj se! To vyšetření dopadlo dobře," uklidňoval ji, ale sám měl velký strach. Odvezu tě domů a odpočineš si."
"Ne, to ne. Já nemůžu být doma, tam myslím pořád jenom na tohle. V práci alespoň občas myslím na něco jiného."
"Dobře, tak já tě zavezu do institutu, ano? A už neplakej. Uvidíš, že všechno dobře dopadne!" řekl a nastartoval auto.

Temperance se během cesty uklidnila. Seeley byl rád, že už nepláče. Zastavil před institutem, aby mohla vystoupit. Když už byla v budově konečně se rozjel. Hodinu čekal na centrále FBI a pak se vydal zpět, aby mu šprti řekli co zjistili. Když dorazil, zdělil mu Zack, že ta dívka byla zabitá, a že víc zatím nevědí. Divil se, že nikde nevydí Temp, proto se jí vydal dnes už po druhé hledat.
Zamířil k ní do kanceláře. "Kůstko? Kůstko?"volal. Konečně ji zahlédl. Klečela na zemi, držela v ruce sluchátko od telefonu, plakala a celá se třásla. Vůbec Bootha nezaregistrovala, protože byla úplně mimo. Seeley jí vzal opatrně sluchátko z ruky a když zjistil, že se v něm ozývá pouze pípaní položil ho. "Kůstko, stalo se něco?" ptal se jí, ale stále nereagovala. Klekl si k ní a obejmul ji. Stále nic. Měl už oni strach, proto ji pustil a podíval se na ni. Temperance konečně pohnula hlavou a pak se sesunula k zemi a ještě víc se rozplakala. Seeley se k ní zase naklonil a vyděšeně na ni mluvil: "Kůstko, co je? Slyšíš? Odpověz mi! Kůstko, podívej se na mě! Kůstko! Kůstko!" Konečně se na něho podívala. Sedla si a pevně se ho chytla kolem krku a plakala stále silněji. Seeley ji hladil po zádech a utěšoval ji. "Neplakej, Kůstko, neplakej. Jsem u tebe. Slyšíš? Spolu všechno zvládneme! Pověz mi, co se děje."
"On... On mi volal... Volal mi doktor... Já musím do nemocnice... Budou mě operovat. Mám nějakou zvláštní nemoc. Nevědí co to je a musí to zjistit. Možná... Možná to nepřežiju."
"Kůstko," řekl a ještě pevněji ji objal.
"Musím jet domů. Zabalit si věci," řekla a vstala. To byla ale její další chyba. Opět se jí zamotala hlava a skončila u Seeleyho v náručí. Položila si hlavu na jeho rameno a zase se ještě více rozplakala.
Booth ji vzal a položil na pohovku. "Chvilku tu počkej. Já jdu za Camilou a hned se vrátím. Zvládneš to?" Temp jen nepatrně kývla hlavou.

"Camilo, teď budu odvážet Kůstku domů. Musíš ji dát dovolenou Volali jí z nemocnice, musí na operaci a vůbec není jisté co jí je."
"Je to hodně vážné?"
"Je i možnost, že to nepřežije," řekl Seeley a sedl si na židli.
"Boothe, že si to nemluvil o Temperance?" zeptala se Angela, která vyslechla jen kousek rozhovoru.
"To se nestydíte poslouchat za dveřmi?" zeptala se rozčileně Camila.
"Šla jsem za vámi a zaslechla jsem to," řekla a otočila se na Bootha očekávajíc odpověď.
"Mluvil, Angelo, bohužel jsem mluvil o ní," řekl sklesle.Angela si sedla vedle něho na židli a rozplakala se. "Běž se s ní rozloučit, já ji povezu domů, aby si sbalila věci. A prosím tě, řekni to nějak Hodginsovi a Zackovi, ale až odejdeme. Mylsi¨ím, že tolik loučení by neunesla."
"Spolehni se Boothe," řekla a šla za Temperance.

"Temperance!" vykřikla Angela hned jak ji zahlédla schoulenou na pohovce se slzami v očích. "Tempy, ty si silná! Uzdravíš se! Určitě jo, uvidíš! Ty to zvládneš." Uklidňovala ji, ale sama nepřestávala plakat.
"Děkuju, Angelo!"
"Za co?"
"Že jsi přišla."
"Pamatuj si, že si vždycky budeš moje nejlepší kamarádka. Ať se děje co se děje."
"Ty moje taky. Mám tě ráda, Angelo!"
"To já tebe taky, Tempy!"
Vzájemně se objali.V tu chvíli přišel do kanceláře Seeley a když je zahlédl chtělo se mu taky brečet. I na něho to bylo moc. "Kůstko, pojď. Musíš si sbalit věci."
"Už jdu, Boothe. Angelo bude se mi stýskat!" řekla, popadla svou kabelku a společně s Boothem šla k autu.

Když došli k Temperance do bytu, posadili se na pohovku v obývacím pokoji.
"Nechceš něco k pití? Nebo k jídlu?"
"Ne, Kůstko, pojď si sednout, musíš odpočívat!" Sedla si tedy na druhý konec pohovky. Seeley se jí nechápavě zeptal: "Ty se mě bojíš?"
Temperance vstala, přitiskla se k němu co nejblíž a položila si hlavu na jeho rameno. "Jsi ten nejlepší parťák, kterého si člověk může přát. Jsem ráda, že jsem tvoje parťačka. Mám tě moc ráda!" Když to řekla skoulela se jí po tváři další obrovská slza.
Seeley ji jí setřel, protože nechtěl, aby znovu plakala. Přestala brečet teprve v autě. "Kůstko, já tě mám taky hrozně rád. Jsi ta nejlepší, nejchytřejší a nejhezčí parťačka pod sluncem. Já mám štěstí, že s tebou můžu pracovat. Bez tebe si život už nedokážu představit! Slibuju ti, že jestli budeš teď někdy s něčím potřebovat pomoc, rád to udělám. A může to být cokoliv!"
"Děkuju," řekla a dala mu pusu na tvář. Seeleyho to překvapilo, ale hned se vzpamatoval. Chytl jí když zrovna procházela kolem něho a posadil si ji na klín. Zadíval se jí do očí a pak ji pevně objal.

"Kůstko, musíš jít spát!" přesvědčoval ji už hodinu Seeley.
"Já nechci jít spát! Já chci být s tebou! Možná to je naše poslední společná noc. Třeba se už nikdy neuvidíme!"
"To neříkej, Kůstko! To není pravda!" rozčiloval se. "Pojď si alespoň lehnout. Jestli chceš, budu tu celou noc s tebou."
"Byla bych moc ráda!"
"Tak už si pojď lehnout."
"Jo, hned přijdu, jenom se jdu osprchovat," řekla a zmizela v koupelně. Seeley zatím šel do ložnice.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama