Velké překvapení 5

23. ledna 2009 v 19:04 | JaničkaQ |  Velké překvapení
5.kapitola
"U slečny Brennanové jsme s kolegou našli zlomeninu, která začala pomalu srůstat a jelikož není ruka v sádře, srůstá špatně," mluvil doktor, ale Booth mu do toho skočil: "Co prosím? To jste na to nepřišli dřív?" "Boothe, asi to nešlo poznat, tak se hned nerozčiluj," snažila se ho uklidnit, i když sama věděla, že zlomenina se pozná hned, byla přece doktorka. "No ono by se na to přišlo hned, ale oni zrovna v té době co jste byla na vyšetření všichni zkušení lékaři operovali. Tak vás ošetřoval náš mladý kolega a..." "Ano, toho si pamatuju," skočila mu do řeči Temperance. Doktor dělal, že ji přeslechl a pokračoval dál, chtěl to mít co nejdřív z krku: "A on teprve začíná, a proto nepoznal, že se jedná o zlomeninu." "To mi jako chcete naznačit, že nějaký nemehlo, který nepozná ani zlomenou kost ošetřovalo Kůstku? Vy jste na ni zkoušeli nějaké experimenty? Víte co by se mohlo stát kdybych ji nepřemluvil a nepřivezl sem?" řval na doktora už pekelně naštvaný Booth. "Ale jaké přemlouvání? Slečna Brennanová říkala, že měla přijít na kontrolu, a že ji nic nebolí. Já jsem zkontroloval rentgen a zjistil jsem, že no to už víte. Tak jsme udělali nový rentgen a podle něho jsem slečně Brennanové kost narovnal a teď už musí jít jen na sádrovnu. Můžete být rád, že to dopadlo takto, kdyby jste přišel o dva dny déle museli bychom pravděpodobně na sál." "Slyšel jsem dobře, Kůstko, řekla si mu, že ti nic není?" ptal se Booth, ale odpovědi se nedočkal. Vše mu hned bylo jasné z jejího pohledu. Rychle se rozběhl za doktorem, který právě odcházel a zprudka na něho promluvil: "Kde najdu toho mlaďocha?" doktor po chvilce váhání řekl: "Nejspíš na lékařském pokoji, ale nejprve byste měli dojít na tu sádrovnu."
Booth opravdu dovedl Temperance na sádrovnu a poté se vydal na lékařský pokoj. Hned jak otevřel dveře uviděl toho mladého doktora. Okamžitě na něho spustil: "Jak si to jako představuješ? Víš co se mohlo stát? Mohl si jí ublížit. Mohl si ublížit Kůstce! Chápeš to? Celou dobu se trápila! Hrozně ji to bolelo a to kvůli tobě! Jestli chceš zkoušet něaký experimenty, vyber si lidi, kterým už neublížíš. Víš co? Můžeš dojít k nám na návštěvu do institutu. Tam i Angela ví jak vypadá zlomená kost! Ty DOKTORE!" Booth sice pochpil, že asi neví kdo je Angela a jaký institut myslí, ale bylo mu to jedno. Hlavně, že se alespoň trochu pomstil za Kůstku. Přestal o tom přemýšlet a spěchal zpět na sádrovnu, Temp ho potřebuje.
Cestou k Tempy domů byl Booth hrozně nervózní. Třikrát málem nabourali do auta a jednou málem do pouliční lampy. Jen co dojeli na místo a Booth donesl Kůstku do jejího bytu, začal nadávat a do všeho kopat. "Boothe, uvědom si, že tohle je můj byt a moje věci. Nemusíš to ničit," ulidňovala ho, i když věděla, že to není možné. "Jo, promiň. Promiň," řekl, ale dál kopal do pohovky. "Nevím proč se takhle rozčiluješ, nejde přece o tebe, ale o..." "No právě, že jdeo tebe! A hlavně o tvoje zdraví!" skočil jí do řeči. "Já nechápu jak mohl něco tak hnusného udělat! Jak ti to mohl udělat? Šlo ti o zdraví!" Temperance radši nic nenamítala a šla si lehnout. Nakonec ještě dodala: "Jestli chceš můžeš si zase lehnout na pohovku nebo ke mně na postel. Nebo můžeš jít domů. Jo a objednej si něco k jídlu, já si jdu lehnout." "Už?" "Jo, jsem unavená." "Vždyť je teprve sedm hodin," divil se a pak si sám pro sebe řekl: "Cože už sedm? To jsme tam byli tak dlouho?" "Tak dobrou, Boothe," ozvala se Temp z ložnice. "Počkej a ty jíst nebudeš?" "Ne, děkuju, nemám hlad."
Booth se najedl a chtěl si jít za Temperance lehnout, ale když viděl jak leží přesně vprostřed postele přikrytá svojí i jeho dekou, chvíli se na ni díval a pak se jí snažil svou peřinu opatrně vzít a přikrýt ji její. S peřinou v podpaží už odcházel do obývacího pokoje na pohovku, ale zastavil ho Kůstčin hlas: "Proč odcházíš? Ty tu nechceš být?" řekla smutně. "Ale jo chci, ale víš ty jsi poněkud neskladná," řekl Booth a usmál se na ni. Temperance se nejdřív tvářila uraženě, ale když si všimla, že leží přesně uprostřed manželské postele začala se smát.
Když už leželi zeptal se Booth starostlivě Kůstky: "A co ruka?" "Teď už nebolí." "A co hlava?" "Ta už mě dávno nebolí." "A co..." "Myslíš noha? Ta je taky v pohodě. Takže už mě nebudeš muset nosit. Já bych si na to nošení všude brzo zvykla a pak by si mě musel nosit pořád a já bych akorát ztloustla." "A to by byla škoda. Takhle ti to totiž moc sluší." Temperance na něho koukala s otevřenou pusou a on se pouze usmíval.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama